|
 |
 |
 |
 | Vážené docentky, vážení docenti, spectabiles, honorabiles, amici clarissimi, dámy a pánové, milí hosté (a také: milé děti.
K dětem se na začátku krátce obracím jednak proto, že je tu rád vidím, a také proto, že děti ve Velké aule při docentských promocích výborně ilustrují, že se docenty Univerzity Karlovy ve velkém počtu stávají také poměrně mladé osoby, což je pro univerzitu dobře).
Nicméně neméně srdečně, s radostí a svátečními pocity a pohledem s důvěrou upřeným do budoucnosti, vítám při příležitosti jmenování nových docentů naší Alma Mater v tomto oslovujícím i zavazujícím prostředí Velké auly Univerzity Karlovy všechny přítomné.
Na prvním místě se obracím na vás, kteří jste úspěšně završili svá habilitační řízení. Nyní o to významnějším způsobem, za katedrami i v badatelských týmech svých oborů, budete spoluurčovat vyspělost naší Univerzity a její akademické obce a vytvářet ono odborné, kreativní a spirituální prostředí, jež generuje a šíří nové myšlenky a osvobozující poznání a podporuje klíčové mravní hodnoty. Pociťuji tuto chvíli jako výjimečný okamžik, kdy si uvědomujeme, jak životně důležité je pro univerzitu neustále obnovovat svoji intelektuální sílu a vlévat do ní nové impulsy, a jak je pro ni (a současně samozřejmě i pro vás osobně) tento akt krokem nikoli pouze kariérním a formálním, ale v pravém smyslu existenciálním. A také, jak činí naší univerzitou dynamickou a mladou, navzdory tomu, že se blíží její narozeniny s tou trochu zvláštní číslovkou 666.
Tento sváteční den nepatří mezi ty, které přicházejí automaticky a samozřejmě, jako svátky předem označené v kalendáři. Je to sváteční den, který je zaslouženě odpracovaný, a my ho dnes, spolu s vámi, slavíme hlavně díky vám. Díky vaší pracovitosti, vytrvalosti, koncentraci, talentu a schopnostem, bez nichž by nebylo možné dostát požadavkům a očekáváním habilitačního řízení na Univerzitě Karlově. K tomu, že jste to dokázali, vám, milé kolegyně a kolegové, ze srdce blahopřeji. Jedním dechem ovšem dodávám, že to obtížnější je ještě před vámi. To, co jste dokázali byste totiž nyní měli potvrzovat – a jak známe ze sportu, potvrdit vítězství je často těžší, než ho dosáhnout. Univerzitní společenství na vás nyní bude klást vyšší nároky a bude právem očekávat, že jako docenti této staroslavné univerzity významným způsobem, každý za sebe a po svém, ve svém studijním a vědním oboru, vlastně celým svým dalším životem, budete přispívat k tomu, aby se Univerzita Karlova dál rozvíjela jako nezastupitelné a jedinečné centrum vědy, vzdělanosti – a také jakéhosi morálního "tahouna" a autority české společnosti.
Etický rozměr našeho společného konání chci zdůraznit. Je to totiž něco jako všudypřítomná ingredience, prostupující všemi obory. Spoluurčuje jejich kvalitu i to, jak jsou vnímány, hodnoceny a respektovány. Závažnost této problematiky reflektuje nedávno přijatý Etický kodex akademické obce Univerzity Karlovy, nicméně žádný deklarativní text nemůže kompletně pochytit onu individuální mravnost, kterou by si každý z nás, jako přirozený korektiv svého jednání, měl nést v sobě.
Mravní integrita by měla být v akademickém univerzitním prostředí čímsi samozřejmým, imanentním. V naší vědecké i pedagogické práci, vzájemných vztazích – i vztahu k naší univerzitě a společnosti, jejíž je součástí. Bez vážné osobní zodpovědnosti za svobodnou pravdivost poznání by naše společné počínání postrádalo smysl.
A také prosím nezapomínejte, milé kolegyně a kolegové, že se v této staroslavné aule stáváte docenty s adresnou příslušností právě k Univerzitě Karlově. Tím přebíráte svůj vlastní díl odpovědnosti za to, že univerzitní tradice a hodnoty, o které museli nezřídka těžce a tvrdě usilovat vaši předchůdci, zůstanou i nadále ryzí a nedeformované. Univerzita je typickým prostředím, kde výrazné individuality určují tvář celku. A vy jste těmi individualitami, od nichž se očekává, že tuto soudržnost univerzity budete posilovat, chránit, kultivovat a rozvíjet.
Docentský titul - a o tom z Univerzity Karlovy to platí obzvláště - se těší v naší společnosti značné vážnosti a respektu. To je jistě podmíněno náročnými požadavky na jeho získání, ale především je to výsledek respektu-hodného působení mnoha generací docentů před námi. Hodnota vašeho nového titulu je tak přímo spojena s kvalitou vašeho dalšího působení. Pořad dnešní slavnosti - na rozdíl od podobně vypadajících promocí - od vás neočekává žádný další slib. To proto, aby se ještě víc zdůraznila trvalost a závažnost akademického slibu, který jste kdysi dali - většinou této, popř. jiné - univerzitě na konci svých studií. Dnes je proto na místě vnitřně si tento slib obnovit. Dovolte, abych kromě té části promoční sponze, kde se slibuje věrnost své Alma Mater, připomněl její závěr, podle nějž budete svůj obor pěstovat „...non ad vanam captandam gloriam, sed ut veritas propagetur et lux eius, qua salus humani generis continetur, clarius effulgeat“.
Dámy a pánové, základem prosperující a do budoucnosti sebejistě směřující univerzity je akademický tým, v němž postupně vyzrávají osobnosti, které mají lidský i odborný potenciál k tomu, aby se staly jeho leadery. Toto naše setkání, spojené se jmenováním nových docentek a docentů Univerzity Karlovy, je jenom jednou z obligátních zastávek na této vzrušující cestě. Přeji vám, vážené docentky, vážení docenti, abyste na této cestě vytrvali, abyste se stali zárukou všestranné kvality této univerzity. Přeji vám nadané studenty, jejichž talent dokážete rozvinout a který vám bude radostí, přeji vám zvládnuté badatelské výzvy a hrdý pocit, že patříte do akademické obce Univerzity Karlovy. A v neposlední řadě vám přeji i vstřícnost a pochopení vašich nejbližších. Ze srdce vám přeji, aby na této nelehké, ale obdivuhodné cestě našel váš život své šťastné a bytostné naplnění.
QUOD BONUM FELIX FAUSTUM FORTUNATUMQUE EVENIAT
|
 |
 |
 |
 |
 |
 | Vážení přítomní,
dovolte mi, abych vás co nejsrdečněji přivítal na půdě Univerzity Karlovy při příležitosti vernisáže mezigeneračního výstavního projektu Umění v nesvobodě, který se koná v rámci již tradičního mezinárodního festivalu Mene Tekel. Jsem nesmírně potěšen, že mohu zaštiťovat tento projekt, který nemá jen kulturní a umělecký význam, ale má zejména historický rozměr – vytváří souvislosti našich relativně citlivých novodobých dějin s dějinným vývojem ve světě. A především fandím tomuto festivalu jako projektu, který směřuje do budoucnosti. Varování, která nám dává historie, jsou kriticky důležitá pro naší přípravu budoucnosti vlastní i našich potomků.
Sešli jsme se zde - nikoliv náhodou - v den, který je komunisty – částí naší veřejnosti – dodnes oslavován jako velkolepé vítězství. Pro demokracii, svobodnou lidskou existenci a prostou slušnost byl však únor 1948 historickou prohrou, tragédií a odsouzením ke čtyřiceti letům totality, útlaku svobodného myšlení a projevu a absolutní devastaci duševního, kulturního a společenského rozkvětu českého národa. Právě dnes je také den 44. výročí sebeobětování Jana Zajíce, kterým se snažil burcovat před lhostejností k praktikám odporné totalitní moci. 25. únor 1948. Tento den se významně otiskl do životů Čechů (a Slováků) a vykořenil na dlouhá léta jejich podstatu – podstatu národa činorodého, srdečného a důvěřivého. Lidé se začali bát a i bezmála čtvrt století po sametové revoluci mají mnozí z nás více či méně přiznaný problém znovu v sobě objevit ono „češství“. Onu hrdost na to, kým jsem, národní sebevědomí.
Historicky jsme jako národ byli zašlápnuti do země několikrát, vždy jsme ale dokázali znovu vstát. Letos tomu bude čtyři a dvacet let, co česká země znovu nabyla svobodu a demokracii, za něž tehdy studenti s holýma rukama bojovali. I když v nás vzpomínky na totalitu pořád rezonují a komunismus má bohužel v českém systému stále své místo a hřeje se na výsluní parlamentní politiky, je třeba neztrácet naději a s pokorou a úctou přijímat, užívat a opečovávat svobodu, kterou máme a která, jak dějiny dokládají, nebyla, není a nikdy nebude přirozenou samozřejmostí.
Jako každý rok děkuji organizátorům festivalu MENE TEKEL, že připomínají černá a smutná totalitní období z historie naší země a že na ně nedávají zapomenout.
Přeji vám působivý zážitek při prohlídce výstavy a velmi děkuji, že jste zavítali do Karolina.
|
 |
 |
 |
 |
 |
 | Vážené docentky, vážení docenti, spectabiles, honorabiles, amici clarissimi, dámy a pánové, milí hosté
(a dovolte mi dodat: milé děti.
K dětem se obracím zvlášť jednak proto, že je tu rád vidím, ale také proto, že děti ve Velké aule při docentských promocích výborně ilustrují, že se docenty Univerzity Karlovy ve velkém počtu stávají také poměrně mladé osoby, což je pro univerzitu dobře).
Nicméně neméně srdečně, s radostí a svátečními pocity a pohledem s důvěrou upřeným do budoucnosti, vítám při příležitosti jmenování nových docentů naší Alma Mater v tomto oslovujícím i zavazujícím prostředí Velké auly Univerzity Karlovy všechny přítomné. Neboť to budete právě vy, kteří jste úspěšně završili svá habilitační řízení, a nyní významným a nepřehlédnutelným způsobem, za katedrami i v badatelských týmech svých oborů, budete spoluurčovat její vyspělost a vytvářet ono akademické kreativní a spirituální prostředí, jež generuje a šíří nové myšlenky, osvobozující poznání a klíčové mravní hodnoty. Pociťuji tuto chvíli jako výjimečný okamžik, kdy je třeba si uvědomit, jak životně důležité je pro univerzitu neustále obnovovat svoji intelektuální sílu a vlévat do ní nové impulsy, a jak je pro ni (a současně samozřejmě i pro vás) tento akt krokem nikoli pouze kariérním a formálním, ale v pravém smyslu existenciálním. A také, jak činí naší univerzitou dynamickou a mladou, navzdory tomu, že už se pomalu chystáme připomenout si její, mírně kulaté 665. narozeniny.
Tento sváteční den je z rodu těch, které nepřicházejí bezpracně a samozřejmě, jako svátky, které jsou předem označené v kalendáři. Je to sváteční den, který je zaslouženě vybojovaný a odpracovaný, a my ho dnes, spolu s vámi, slavíme hlavně díky vám. Díky vaší koncentraci, vytrvalosti, pracovitosti, talentu a schopnostem, bez nichž by nebylo možné dostát kritériím habilitačního řízení na Univerzitě Karlově. K tomu, že jste to dokázali, vám, milé kolegyně a kolegové, ze srdce blahopřeji. Jedním dechem ovšem současně dodávám, že to obtížnější je ještě před vámi. To, co jste dokázali byste totiž nyní měli potvrdit – a jak známe ze sportu potvrdit vítězství je často daleko těžší, než ho dosáhnout. Tím, čeho jste dosáhli, jste totiž nejen zvýšili svoji univerzitní kvalifikaci, ale především stvrdili svoji akademickou kompetenci, a potvrdili tak legitimitu svého působení v tomto univerzitním společenství. A to na vás nyní bude klást vyšší nároky a bude právem očekávat, že jako docenti této staroslavné univerzity významným a nepřehlédnutelným způsobem, každý za sebe a po svém, ve svém studijním a vědním oboru, vlastně celým svým dalším životem, budete přispívat k tomu, aby se Univerzita Karlova dál rozvíjela jako nezastupitelné a jedinečné centrum vědy, vzdělanosti – a také jakéhosi morálního "tahouna" české společnosti.
Etický rozměr našeho společného konání, který už zmínil ve svém úvodním slově pan prorektor Jakubec, tu nepřipomínám okrajově ani náhodou. Je to totiž něco jako univerzální leitmotiv a všudypřítomná ingredience, prostupující všemi obory na univerzitě pěstovanými, bez ohledu na to, zdali jsou ukotveny v oblasti společenských, přírodních či lékařských věd, cosi, co spoluurčuje jejich kvalitu i to, jak jsou vnímány, hodnoceny a respektovány i za hranicemi naší univerzity. Závažnost této problematiky reflektuje právě dokončovaný Etický kodex akademické obce Univerzity Karlovy, nicméně žádný normativní text nemůže zformovat onu individuální, mravní integritu, kterou si každý z nás, jako přirozený korektiv svého jednání, nese s sebou a v sobě.
Mravní integrita, která je v této mnohdy nemocné době spíše pozitivní deviací, by měla být v akademickém univerzitním prostředí čímsi samozřejmým, imanentním a přirozeně „zabydleným“ v našem bytí. V naší vědecké i pedagogické práci, vzájemných vztazích – i vztahu k naší univerzitě a společnosti, jejíž je součástí. Bez vážné osobní zodpovědnosti za svobodnou pravdivost poznání by naše společné počínání postrádalo smysl.
A také nezapomínejte, milé kolegyně a kolegové, že jste se v této staroslavné aule stáváte docenty s adresnou příslušností k Univerzitě Karlově, a to by pro vás mělo být stejně inspirativní jako zavazující. Neboť tím přebíráte i svůj vlastní díl odpovědnosti za to, že univerzitní tradice a hodnoty, o které museli nezřídka těžce a tvrdě usilovat vaši předchůdci, zůstanou i nadále ryzí a nedeformované. Univerzita je typickým prostředím, kde mravní integrita výrazných individualit tvoří mravní integritu celku. A vy jste těmi individualitami, od nichž se očekává, že tuto soudržnost univerzity posílíte, budete chránit, dále kultivovat a rozvíjet.
Stali jste se těmi, kteří vzbuzují pozitivní očekávání. To je výsada, jíž nedosáhne zdaleka každý. Nejvíc ze všeho je to ale fascinující výzva. Lze se s ní složitě potýkat, lze ji třeba i v něčem zcela nenaplnit – ale rozhodně by bylo špatně před ní uhýbat. Fakt, že jste sami a dobrovolně zvedli netriviální výzvu, kterou představovalo vaše habilitační řízení, mně naplňuje nadějí, že tohle se vám v budoucnu nestane. Protože vy jste těmi, kdo budou formovat budoucnost této univerzity, tvář jejích oborů a charakter jejích studentů.
Staňte se, milí kolegové, také těmi, kteří nastolují témata a určují tón. Události v naší zemi v uplynulých týdnech znovu naléhavě ilustrovaly význam a potřebu jasného, na rozhledu ukotveného postoje neuznávajícího překrucování skutečnosti, podvody a primitivní a nesnášenlivost podporující schématizace. Těší mě, že velký počet osobností univerzity se k takovémuto principielnímu postoji výslovně přihlásil.
Základem prosperující a do budoucnosti sebejistě směřující univerzity, dámy a pánové, je akademický tým, v němž postupně vyzrávají osobnosti, které mají lidský i odborný potenciál k tomu, aby se staly jeho leadery. Toto naše setkání, spojené se jmenováním nových docentek a docentů Univerzity Karlovy, je jenom jednou z obligátních zastávek na této vzrušující a objevné cestě. Přeji vám, abyste vytrvali a nikdy z ní nesešli, abyste se stali zárukou odborné kvality i mravní integrity této univerzity. Přeji vám nadané studenty, jejichž talent dokážete rozvinout a který Vám bude radostí, zvládnuté badatelské výzvy a hrdý pocit, že patříte do akademické obce Univerzity Karlovy. A také vám přeji na této úžasné cestě k dalšímu poznání (a sebepoznání) dostatek pokory a úcty k dobrým tradicím, z nichž jsme vzešli – a v neposlední řadě i lásku, vstřícnost a pochopení vašich nejbližších. Ze srdce vám přeji, aby na této nelehké, ale obdivuhodné cestě našel váš život své šťastné a bytostné naplnění.
QUOD BONUM FELIX FAUSTUM FORTUNATUMQUE EVENIAT
|
 |
 |
 |
 |
 |
 | Vážené dámy, vážení pánové,
Srdečně Vás všechny vítám na této malé slavnosti položení základního kamene Univerzitního medicínského centra Lékařské fakulty UK v Plzni.
Letošní podzim se stává významným milníkem novodobého rozvoje Univerzity. Mnoho let soustředila UK ty – vůči její velikosti relativně skromné - prostředky, které bylo možné na investiční rozvoj získat, především na opravy objektů v havarijním či jinak nevyhovujícím stavu, obnovu a rozvoj vědeckého přístrojového vybavení a výstavbu nejvýše několika málo poměrně malých novostaveb. Teď konečně, po mnoha letech intenzivních a nezbytných příprav, zahajujeme tolik potřebnou výstavbu nového většího komplexu. A je to jen souběhem organizačních okolností, že tato dnešní slavnost v Plzni o pár dní nepředchází, nýbrž následuje, podobně radostné a důležité položení základního kamene areálu Výukového a výzkumného centra Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Obojí je možné díky prostředkům Evropských strukturálních fondů. Nemohu nezmínit, že čistě formální bariéru, která brání využití mimořádné možnosti, kterou pro investiční rozvoj vysokých škol tyto fondy představují, v Praze, považuji za mimořádně nešťastnou a zakládající vážný a dlouhodobý strukturní problém českého vysokého školství a vědy. Nicméně zde, v Plzni se nám však podařilo využít to, co je nám využít dovoleno. I když pro kvalitu, význam, prestiž a prospěšnost univerzity je jistě zásadní mít odborně zdatné, vzdělané, kreativní osobnosti, všichni víme, že bez adekvátní infrastruktury to dlouhodobě jde těžko nebo spíš skoro vůbec.
V nyní budované první části areálu najde nové sídlo pět teoretických ústavů fakulty a nově vznikající Biomedicínské centrum. Plzeňský region tím získá významnou novou kapacitu ve výuce přírodních a lékařských věd a ve výzkumu směřujícím ke zlepšení lékařské péče.
Lékařská fakulta v Plzni, která od svého založení stále sídlí v historických památkově chráněných objektech, bude moci po dokončení areálu přesunout část svého působení do nových budov. Starší budovy, z nichž některé slouží fakultě již celých 65 let, byly původně určeny k jinému účelu a svým dispozičním řešením nevyhovují požadavkům na moderní výuku a výzkum.
Nová infrastruktura poslouží pro výuku všech studentů fakulty, jejichž počet se pohybuje okolo 2000. Sedmipodlažní budova teoretických ústavů nabídne 5 000 m2 moderních laboratoří, pracoven pedagogů a dalších prostor. Ve dvou budovách Biomedicínského centra pak budou pracovat týmy zaměřené především na výzkum v oblasti náhrady a regenerace orgánů. Do aktivit Centra se postupně zapojí na 110 výzkumníků a dalších odborných pracovníků. Předpokládám také, že nová hezká infrastruktura s novým vědeckým vybavením bude i zajímavým „magnetem“ přitahujícím spolupráci odborníků z jiných částí UK i odjinud, zejména mezinárodně, a snad se i stane domovem dalších superprestižních grantů Evropské výzkumné rady na UK.
Žádné velké dílo by se neobešlo bez těch, kteří přiložili a nepochybně ještě přiloží ruku k dílu. Dovolte mi, abych při této příležitosti velmi poděkoval všem, kteří přispěli k tomu, že zde můžeme dnes stát a že zde v brzké budoucnosti vyroste nové centrum vzdělanosti a vědy v Plzni. Na prvním místě se sluší poděkovat děkanovi Lékařské fakulty UK v Plzni, doc. Borisi Kreuzbergovi a jeho spolupracovníkům, protože naše plzeňská fakulta spolu s rektorátem Univerzity nese na svých bedrech hlavní tíhu příprav i realizace. Děkuji také kvestorovi UK ing. Kubíčkovi, dřívějšímu i nynějšímu prorektorovi zodpovědnému za investiční výstavbu prof. Štechovi a prof. Tichému a jejich spolupracovníkům. Děkuji členům AS UK za podporu potřebných administrativních kroků a celé stavby. Za spolupráci děkuji městu Plzni i Plzeňskému kraji, Fakultní nemocnici Plzeň a Ministerstvu školství. „Last but not least“ děkuji emeritnímu děkanovi LFP a nynějšímu zmocněnci pro tuto stavbu panu doc. Jaroslavu Koutenskému. A moc se těším, až jim všem, a navíc také dodavateli stavby, budu moct poděkovat za hotové dílo.
Přeji nám všem, ať se dílo daří, stavba pokračuje podle plánu nebo ještě lépe a ať se v nových prostorách již brzy setkáme.
QUOD BONUM, FELIX, FAUSTUM, FORTUNATUMQUE EVENIAT
|
 |
 |
 |
 |
 |
 | Dámy a pánové,
Srdečně Vás všechny vítám na této malé slavnosti položení základního kamene Výukového a výzkumného centra Univerzity Karlovy v Hradci Králové (MEPHARED). Oficiálně a slavnostně zahajujeme jednu z největších novostaveb v recentní historii celé Univerzity – i když je pravda, že v odstupu pouhých několika dní bude následována podobně rozsáhlou novostavbou v Plzni a léta příprav vrcholí i pro několik větších staveb v Praze či jejím bezprostředním okolí. Pro kvalitu, význam, prestiž a vůbec užitečnost univerzity je jistě zásadní mít odborně zdatné, vzdělané, kreativní a noblesní osobnosti. Bez adekvátní infrastruktury to však jde těžko nebo skoro vůbec, a tak je mi zahájení této akce opravdu velkou radostí.
I tato stavba, kterou dnes otevíráme, je samozřejmě vyvrcholením velmi náročné a bohužel z podstaty věci dlouhé přípravy. Velmi za Univerzitu děkuji všem, kteří na této přípravě tak říkajíc nechali část svého života, zejména bývalému děkanovi LF HK, za nějž přípravy započaly, a zmocněnci pro tuto stavbu prof. Vladimíru Paličkovi, děkanu FaF prof. Alexandru Hrabálkovi, a v současnosti zejména nynějšímu děkanovi LFHK prof. Miroslavu Červinkovi (který ovšem byl velmi „u toho“ už jako proděkan prof. Paličky). Děkuji i všem partnerům a těm, kteří v této fázi pomohli, zejména představitelům města Hradec Králové. Dnes jim děkuji za úspěšnou přípravu a velmi se těším, že jim budu moci v dohledné době ještě radostněji poděkovat za dokončené dílo.
Projekt MEPHARED je od začátku koncipován tak, aby podporoval a využíval synergie uvnitř Univerzity a potenciál ke spolupráci s dalšími subjekty. Nemusím příliš zdůrazňovat, že jde především o spolupráci dvou hradeckých fakult UK, Fakultní nemocnice a Fakulty vojenského zdravotnictví UO. Toto sdružení sil a posílení prostředí pro intelektuální spolupráci a vzájemnou inspiraci přispěje k tomu, že MEPHARED výrazně posílí vědeckou práci, kvalitu výuky na všech stupních, ale i kvalitu inovačního transferu v oblasti medicíny a farmacie. Vzhledem k lokalizaci v Hradci Králové je projekt velmi významný i pro rozvoj celého regionu. Zvýší zaměstnanost, výrazně přispěje ke zvýšení kvalifikační struktury osob regionu a umožní realizaci programů celoživotního vzdělávání. Bezesporu přinese Hradci Králové špičkové a moderní vědecké a vysokoškolské centrum a posílí jeho charakter otevřeného, univerzitního, moderního a studentského města majícího významný podíl na mapě oblastí vědy a výzkumu v Česku. A Univerzitě Karlově pomůže na cestě k vysoce mezinárodně respektované výzkumné univerzitě, která vážně aspiruje na to zaujmout důstojné místo v jednom procentu nejelitnějších vzdělávacích a výzkumných institucí této planety.
Dovolte mi ovšem prosím v této souvislosti zmínit i vážný problém, který pro nejprestižnější univerzitu této země (a pro další vysoké školy se sídlem primárně v Praze) představuje administrativní bariéra zabraňující využití mimořádné možnosti, kterou pro investiční rozvoj vysokých škol dočasně představují prostředky z evropských strukturálních fondů. Zde, v Hradci (stejně jako v Plzni), se nám daří využít to, co je nám využít dovoleno, ale fundamentální zbrzdění rozvoje infrastruktury v Praze zakládá – jsem pevně přesvědčen –velmi dlouhodobý, zásadní strukturální problém celého českého vysokého školství a vědy. Opakovaně na tuto zásadní chybu upozorňujeme a jsem velmi rád, že Hradec Králové a Plzeň, tedy univerzitní města, která na rozdíl od Prahy nejsou − pokud jde o evropské fondy − diskriminována ! - mohou získat takto moderní zázemí.
Přeji nám všem, abychom se na tomto místě znovu setkali - tedy pokud možno v roce 2014, a prohlédli si krásný nový objekt, důležitý pro obě královehradecké fakulty, i pro celou Univerzitu Karlovu.
|
 |
 |
 |
 |
 |
 | Vážené docentky a docenti, spectabiles, honorabiles, amici clarissimi, milí hosté, dámy a pánové.
Každý z dnů, které žijeme, má svoji nezastupitelnou tvář a je svým způsobem unikátní, jedinečný a neopakovatelný. Naplněný obsahem, který mu dokážeme vtisknout, nadějemi, jež v něm zažehneme a skutky, kterými ho poznamenáme. Je vlastně tak trochu takový, jací jsme my (což, přiznejme si, ve většině případů znamená, že by mohl být i o něco lepší). Navzdory tomu ale platí, že i tyto rozmanité proměny každého dne mohou být po čase pociťovány jako jakýsi stereotyp, namíchaný sice pokaždé z různých ingrediencí, jejichž výsledný mix může mít ovšem obdobnou chuť – řekl bych chuť všedního dne.
Jenomže v běhu těchto všedních dnů, které v zásadě probíhají v režimu očekávaného, jsou i takové, kdy jsme někam (sice očekávaně) došli, něčeho (sice dlouho očekávaného) dosáhli – ale právě naplnění těchto očekávání nás náhle a neodvolatelně posunuje dál. Jako bychom dopsali jednu kapitolu našeho života a současně nadepsali titulek té další. Jako bychom tím, že jsme došli v tuto chvíli právě sem, potvrdili svoji dosavadní existenci a zároveň přijali nové (náročnější) pověření, ale zejména novou (větší) odpovědnost. A toto je ta chvíle, onen zásadní okamžik, kdy se všední den mění v den výjimečný a sváteční - v den, jako je tento!
Výjimečné dny nezřídka mívají své dobré rituály, jež vycházejí z uznávaných a ctěných tradic, a my se v nich scházíme (pokud můžeme) na výjimečných místech a ve výjimečném prostředí. Předávání jmenovacích dekretů novým docentkám a docentům je nepochybně výjimečným dnem Univerzity Karlovy, docentská promoce oním dobrým a respektování hodným rituálem a staroslavná aula naší Alma Mater tím nejdůstojnějším místem, kde je možné se při této příležitosti sejít neboť propojuje odkaz staleté tradice, váhu nezpochybnitelných hodnot a dynamiku neuvěřitelně akcelerujícího soudobého poznání. A jakkoli všichni chápeme tento den jako výjimečný, scházíme se tu vlastně pro to, abychom vydali svědectví o tom, že naše očekávání byla opět naplněna, intelektuální potenciál Univerzity Karlovy znovu posílen a jeho kreativita znásobena.
Stává se tak díky vám, vážené docentky a docenti, kteří jste dostáli náročným vědeckým i pedagogickým parametrům habilitačního řízení na Univerzitě Karlově, před grémii vědeckých rad našich fakult dokázali obhájit svoji kvalifikaci i kompetenci, a vykročili jste tak po stopách úctyhodných osobností, které formovaly, tvář, věhlas i kredibilitu této univerzity před vámi. A jsem bytostně přesvědčen, že jste se vydali v jejich stopách nejen proto, abyste je „pouze“ následovali (a nechali se vést), ale abyste stále častěji začali zanechávat na půdě akademického i vědeckého světa i vaše vlastní, nezastupitelné a neopomenutelné otisky (a stávali se tak těmi, kteří vedou jiné). Možná, že právě v tomto spočívá podstata tohoto dne, který je symbolickým mezníkem vašich nových cest.
Všechny publikace, citace, impakty, patenty a grantové projekty, jimiž je „technicky“ měřen výkon univerzity, i každý z absolventů, který z ní vstupuje do praktického života, prostě všechno, co skládá hodnotu univerzity a generuje její význam pro tuto společnost, je výsledkem cílevědomé, systematické, kvalitní i kvalifikované činnosti osobností, bez nichž (a bez jejichžs studentů) by byla jen vyprázdněným obsahem. V tuto chvíli mezi takové osobnosti formálně vstupujete - jako kreativní individuality i jako členové týmů, jako ti, kteří budou rozvíjet poznání a kultivovat vzdělanost ve svých oborech – ale také jako ti, kteří budou zárukou morální integrity a etické bezúhonnosti v době, která tyto elementární hodnoty tolik potřebuje, neboť je mnohdy tolik postrádá. Kde jinde více, nežli na univerzitní půdě, by měly být tyto hodnoty oním kategorickým imperativem, jenž je základním měřítkem její existence a působení.
Jestliže vysokoškolský zákon (č. 111/1998 Sb.) charakterizuje (v paragrafu 72) habilitační řízení jako akt, v němž „se ověřuje vědecká nebo umělecká kvalifikace uchazeče“ pak hovoří pouze o jedné části této kvalifikace. Její integrální součástí totiž je a musí být onen základní a nepřekročitelný etický rozměr, z něhož vyrůstá, něco jako samozřejmá, bazální a „geneticky“ příznačná mravnost. To je elementární předpoklad základní odpovědnosti akademické komunity vůči veřejnosti, totiž odpovědnosti za vlastní pravdivost. Proto musí být akademická půda prostředím, kde podvod, klam či dokonce faul je důvodem k okamžité diskvalifikaci a vyloučení, tak říkajíc do konce zápasu. Nepodceňujte prosím proto nikdy tuto zdánlivě subtilní a zákonem přesně nedefinovanou dimenzi, ale berte ji jakou přirozenou, spontánní a vlastně jedinou dimenzi naší společné existence – existence těch, které spojuje pečeť Univerzity Karlovy.
Takto pojímanou a akceptovanou profesionální a morální integritu chápu jako nepostradatelný základ skutečné soudržnosti naší akademické obce. V době suspektních reformních snah, nepromyšleně, chaoticky a riskantně žonglujících s budoucí kvalitou našeho vysokoškolského školství, v době hazardující se základními hodnotami v této oblasti a dehonestující standardní a civilizovaný dialog, jenž je nezřídka zaměňován za aroganci moci (či spíše zpupnost mocných nevzdělanců) je tato koheze, tento vztah a identifikace s vaší univerzitou, naprosto klíčový. A pro naši práci není rozhodně méně důležitý, nežli moderní přístrojové vybavení, skvělé učebny, špičkové laboratoře či kvalitní knihovny – jakkoliv bez nich bychom vynikající výkony sotva mohli podávat.
V neposlední řadě pak jste, vážené docentky a docenti, důležitými interprety mezigeneračního dialogu, jenž je pro univerzitní prostředí symptomatický. A měli byste být těmi, kteří do značné míry určují jeho tón, nastolují témata, provokují diskusi, akcelerují výměnu názorů a vyvolávají intelektuální jiskření, z něhož krystalizují nové výzvy a rodí se nové myšlenky. Neboť partnerský a otevřený dialog je esenciální formou univerzitní komunikace, v níž rezonují postoje, ambice, a také naděje a očekávání studentů, prolnuté s profesionalitou a odbornou erudicí, ale i životní zkušeností a nadhledem těch, kteří je chtějí vstřícně sdílet s jinými.
Gratuluji vám k úspěšně završenému habilitačnímu řízení, k vaší docentuře, a přeji vám, aby hlas každého z vás byl nezaměnitelný a originální, aby nikdy neztratil svoji znělost a jeho dikce byla vždy čistá a obohacující vás - i jiné. A také vám přeji, abyste ono udělení tradičního „venia docendi“, dávající vám v původním smyslu tohoto výrazu oprávnění konat veřejné přednášky na vysoké škole, naplnili smysluplným, obohacujícím a inspirativním obsahem. Aby se toto právo stalo vaším osudem i posláním a přinášelo vám radost.
Přeji vám šťastný a naplněný život s vašimi blízkými, kteří vám byli a nepochybně i nadále budou zázemím a oporou, přeji vám vzrušují okamžiky ve vaší badatelské práci a řadu vzájemně obohacujících dialogů s vašimi studenty. Lakonicky řečeno, přeji vám, dámy a pánové, jen všechno dobré v těch tak zvaně všedních a tak zvaně obyčejných dnech, v nichž zítra znovu zamíříte za své katedry, do svých laboratoří a ke svým vědeckým projektům, které bez ohledu na to kým jste se právě stali, po vás budou dál nesmlouvavě vyžadovat maximální osobní nasazení, soustředěnou koncentraci a originální kreativitu. Toho všeho jste ale přece schopni, tomu všemu dokážete jít naproti, to všechno vás vlastně posiluje a máte to zažité, neboť jinak byste tu dnes přece nestáli a nepřebírali své zasloužené a tvrdou prací splacené docentské diplomy.
A také vám přeji, aby vás vaše práce těšila, aby byla naplněna radostí z dosahovaného a také hrdostí, že je ukotvena právě na akademické půdě Univerzity Karlovy. Přeji vám, amici clarissimi, aby každý z těch všedních a obyčejných dnů, do kterých budeme dále společně vstupovat, vás posouval k nějakému dalšímu výjimečnému, aby byl takový, že se k němu budete moci vždycky přihlásit a s dobrým pocitem se za ním ohlédnout.
Ať každý z těchto nadcházejících (zdánlivě) všedních dnů vám přinese i cosi svátečního, cosi zapamatovatelného, cosi trvalého, co tu bude (řečeno univerzitní dikcí) k dobru, štěstí blahu a zdaru nás všech.
Quod Bonum, Felix, Faustum, Fortunatumque Eveniat.
|
 |
 |
 |
 |
  | Projev při setkání papeže Benedikta XVI. s akademickou obcí (česká verze) (27. září 2009)
|
 |
 |
 |
 |
 |
 | Vážené docentky, vážení docenti, spectabiles, honorabiles, amici clarissimi, dámy a pánové, milí hosté,
rád bych vás přivítal v těchto tradičních univerzitních prostorách při mimořádně milé příležitosti, kteru je jmenování nových docentů naší Univerzity Karlovy. Je to sváteční okamžik pro nás pro všechny, ale zejména pro vás, kteří jste úspěšně završili habilitační řízení a dnešní den je tak oslavou vašich schopností, píle, talentu a vytrvalosti, které náročný proces dosažení této akademické hodnosti vyžaduje. Vy jste ho zvládli, důstojně jste obstáli v téhle netriviální zkoušce a proto je toto především váš den, vaše chvíle – okamžik přijímání zasloužených gratulací, ale také okamžik nových výzev. Jmenování nových docentů je nepochybně výjimečnou událostí nejen v životě univerzity či samotných jmenovaných a jejich blízkých, ale i v širším kontextu celospolečenském. Tímto aktem do akademické obce naší univerzity totiž vstupuje další kvalifikovaná generace, která se bude významným způsobem podílet na formování elit českého národa. A stojí před ní úkol, nebo chcete-li přesněji celoživotní poslání, odpovědné, naplňující, inspirující a v mnoha ohledech nelehké.
V letošním roce si připomínáme 20 let od pádu železné opony a zároveň 20 let vskutku svobodné univerzity. Naše Alma Mater prošla za tu dobu celou řadou demokratických změn a výsledky aktuálních mezinárodních ratingů svědčí o tom, že cílevědomě usiluje o to zaujmout důstojné místo v kontaktu s respektovanou světovou univerzitní špičkou. Stisk totalitního režimu vystřídala řada nových impulsů a podnětů.
Našim studentům a vědeckým a pedagogickým pracovníkům se otevřely dveře do celého světa. Potvrzují to např. rok od roku vyšší statistiky v oblasti meziuniverzitních výměn a nárůst počtu zahraničních stáží, a dnes již samozřejmá vysoká úroveň nejen jazykové, ale především odborné vybavenosti studentů i vědeckých a pedagogických pracovníků. Nepochybuji o tom, že i vy jste totuto zkušeností prošli a že i díky vám Univerzita Karlova zaujímá v českém prostředí čelné místo v počtu publikovaných prací v odborných zahraničních periodikách a její představitelé patří mezi uznávané dborníky v řadě specializovaných oborů. Děkuji vám za to a věřím, že v tomto úsilí vytrváte a z této cesty nesejdete.
Čekají vás na ní i osobní výzvy související s tím, že svobodná univerzitní půda odedávna zrcadlila i názory, postoje a také aspirace a naděje svých studentů. Součástí našeho poslání je proto i rozvíjení a sdílení tradičních demokratických hodnot a etických postulátů s nastupující generací těchto mladých lidí, která je velmi bystrá, dynamická a talentovaná, ale často také křehká a zranitelná. I s touto, zdánlivě skrytou, subtilní a zároveň neodmyslitelnou stránkou své profese se budete muset umět vyrovnávat tak, aby základem vašeho vzájemného kontaktu byl dialog, založený na důvěře a partnerství.
Dnešní svět je otevřený a složitý zároveň. Nabízí spoustu dobrých možností ale i špatných rozhodnutí - nabízí možnost otevřených názorových střetů a také nutnost volby. Proto se Univerzita Karlova snaží o vytvoření funkční platformy pro diskuze, které se dotýkají tematiky terciárního vzdělávání. Proto nemohla mlčet, když se ocitl na stole problematický návrh zákona o univerzitních nemocnicích. Věřím, že ani vy nebudete mlčet, že vstupujete, (a budete i nadále vstupovat) i do těchto diskusí, směřujících k upevnění univerzity svobodné, nezávislé a sebevědomé. Nepochybuji o tom, že tak budete činit neboť sami chcete být také takovými.
Jak jsem vážení kolegové naznačil, stojí před námi řada výzev. Ale také některé elementární a nezpochybnitelné jistoty, o které je možné se opřít. Jistoty, jež tvoří základy našeho univerzitního bytí.
Odvažuji si říci, že jistotou první je mravní imperativ, jenž je měřítkem naplňování našich každodenních úkolů. Je to základní paradigma, z něhož vycházíme, a které nás vede (mělo by vést) při reflektování a řešení pracovních a životních situací.
Druhým opěrným bodem je vysoká, zkušenostmi a znalostmi verifikovaná odbornost, kreativita směřující k překračování stávajících hranic, objevování nových možností a posouvání úrovně poznání – tedy komplex vysoce sofistikovaných a týmově propojených intelektuálních aktivit, které z naší Alma Mater činí přední světovou univerzitu.
V neposlední řadě bych rád zmínil naše společné úsilí o mezigenerační porozumění a dialog, které jsou na univerzitě klíčem nejen k úspěšnému transferu poznání, ale i přenosu kulturních hodnot, posílení civilizační sounáležitosti a vědomí společných kořenů, tolik potřebných pro rozvoj naší indiviuality i integrity.
Vážené docentky, vážení docenti, milí přátelé, jsem velmi rád, že Vás tímto slavnostním aktem mohu přivítat v řadách těch, kteří neváhali investovat nemálo sil do svého sebevzdělávání a zařadili se tak mezi představitele vzdělanosti jedné z nejstarších a nejvěhlasnějších univerzit v Evropě.
Rád bych vám upřímně a z celého srdce pogratuloval k vaší docentuře. A nezapomeňte, že po tomto svátečním dnu přijdou zase ty všední. Přeji vám, aby to byly dny naplněné. Mějte v nich oči i srdce a duši otevřené a věřte, že úcta ke vzdělanosti, kultuře a pravdě vás vždy provede tou správnou cestou. Přál bych sobě i vám, milí kolegové, abyste rozvíjeli odkaz naší Alma Mater sebevědomě, s hlavou vztyčenou, ale také s pokorou a pocitem, že kráčíte ve šlépějích našich předků, jež vedou k naplnění naší profese - našeho celoživotního poslání.
QUOD BONUM FELIX FAUSTUM FORTUNATUMQUE EVENIAT!
|
 |
 |
 |
 |
 |
 | Vážený pane předsedo Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, vážený pane premiére, vážený pane předsedo ústavního soudu, vážený pane primátore, vážení pamětníci tragických událostí podzimu 1939, vážení současní studenti, vážení přítomní, dámy a pánové,
dovolte, abych svůj hold těm, jejichž neuvěřitelně kruté brzké ráno právě zde právě před 69 lety – a jeho dějinný význam pro naši zemi - jsme si přišli připomenout, zahájil trošku osobně. Vyrostl jsem a byl jsem vzděláván v době, kdy historie byla znásilněna do role služky vládnoucího režimu. Historická schémata proto moje generace dosti rychle přestala vnímat jako relevantní – protože kdo ví, zda pravdivá. To se samozřejmě týkalo především dějin 20. století a tedy i všeho, co se dělo v době nacistické okupace naší země. O osudu Jana Opletala jsem tedy sice rámcově věděl (to mimochodem nelze říct pro prakticky zcela úplně zapomenutého druhého mrtvého po demonstracích 28. října 1939, Václavu Sedláčkovi), nicméně osudový význam 17. 11. 1939 na mne nedoléhal. Vlastně až v souvislosti se 17. listopadem 1989 – který jsem naopak prožíval velmi intenzivně – začala osudovost 17. listopadu 1939 vystupovat v naléhavé plasticitě. Proto jsem přesvědčen, že je dobré a nutné si tyto události připomínat a tím si obnovovat vědomí toho, co pro nás znamenají.
Nacistická diktatura u nás samozřejmě začala už o půl roku dříve – 15. března 1939. Nicméně to ještě nebyly koncentráky, popravy, každodenní teror, který se brzy stal chmurnou realitou dalších 6 let. První půlrok okupace jistě nebyl žádnou selankou, ale všeobecně se spíše předpokládalo, že – tehdy ještě jen očekávaná – válka položí Německo na lopatky během pár měsíců a do té doby to bude u nás více méně „jen“ tvrdší varianta válečných represí, jaké Čechy poznaly o 20 let dříve za 1. světové války v rámci Rakouska–Uherska. Tomu do jisté míry nasvědčoval i 28. říjen 1939, nebo alespoň jeho začátek. Rozsáhlé a odvážné demonstrace a nepokoje českého obyvatelstva proti německé okupaci, proti Hitlerovi a za obnovu Československé republiky byly ve středoevropském (a možná i evropském) kontextu ojedinělé a v následujících letech zcela nemyslitelné. Česká policie, která měla tyto manifestace potlačovat, vyjadřovala demonstrantům sympatie. Proto posléze nastoupily jednotky pražské SS a dokonce i zfanatizovaní studenti pražských německých škol. K potlačení demonstrací byla použita ostrá střelba a jí za oběť padli Sedláček a Opletal v místech, kam se za chvíli odtud vypraví průvod organizovaný SK RVŠ.
Další vlnu vyjádření odporu k nesvobodě představovalo 15. 11. rozloučení se studentem UK Janem Opletalem, který na následky střelby zemřel 11. 11. 1939. Situací se 16. 11. na mimořádné poradě s jediným bodem programu – persekuce českých studentů - zabýval Hitler a rozhodl o radikálním postupu. V časných ranních hodinách 17. 11. byly nacistickými represivními složkami přepadeny v Praze vysoké školy a koleje, kde nacisté zatkli a zbili stovky studentů. Stejný osud a cesta do Sachsenhausenu stihl vysokoškoláky z brněnských Kounicových a Sušilových kolejí. Později Němci zatkli i 15 studentů příbramské Vysoké školy báňské, předchůdkyně dnešní stejnojmenné technické univerzity v Ostravě. Ze studentů (i učitelů) zatčených v Praze bylo hned ráno 17. listopadu 9 bez soudu v Ruzyni zastřeleno a 1200 deportováno do koncentračního tábora v Sachsenhausenu.
Události, které se staly před 69 lety, už jsou jistě historií, byť historií, jejíž pamětníci jsou zde dnes s námi. A historie, jak známo, má být učitelkou současného života. O čem nás mohou tedy události z těchto míst v roce 1939 poučit? Myslím, že jednou z lekcí je riziko jisté plíživosti, se kterou může přicházet nesvoboda. V prvním půlroce nacistické okupace nebyly koncentráky a popravy, existovala zde spousta ilegálních protinacistických tiskovin a bylo možné vůbec pomýšlet na demonstraci nespokojenosti s režimem při příležitosti výročí vzniku samostatné a demokratické republiky. Pak přišla skoro jako blesk z čistého nebe rána proti studentům a inteligenci, která zahájila to, co máme v jistém zjednodušení tendenci chápat jako realitu celé okupace – permanentní teror. Je mi dodnes líto studentů, kteří míru brutality odvety na své mírumilovné vyjádření vlastních názorů a postojů, na které byli do té doby samozřejmě zvyklí, prostě nemohli čekat a museli jí být – v devíti případech jen několik hodin – zcela zaskočeni a šokováni.
S jinou, následující totalitou jsme skoncovali do značné míry také díky tomu, že si naši studenti před 19 lety připomínali tragické události, o nichž jsem teď mluvil. Politická strana zodpovědná za tuto dlouhou totalitu má dnes u nás přímou pokračovatelku, a ta se po dvou dekádách začíná znova dostávat k exekutivní moci, byť zatím „jen“ na krajské úrovni. Sleduji s krajním znepokojením, že záležitosti univerzit a jejich studentů – této opory svobodné existence a zodpovědného občanství - mají být podle nyní projednávaných vládních návrhů právě v této situaci odebírány akademickým samosprávám s výrazným zastoupením studentů a předány – kromě jiného – právě lokálním politikům. Pojďme verbální oceňování toho, co pro nás a naši svobodu v různých dějinných obdobích udělali univerzitní studenti, propojit s konkrétní a faktickou důvěrou v to, že i dnes mohou studenti představovat pozitivní a konstruktivní sílu, působící ve prospěch nás všech.
Děkuji vám za pozornost a případné respektování mých slov
|
 |
 |
|
 |
|